Devatenácté století můžeme vnímat z rozličných směrů. Stalo se stoletím industrializace, stoletím páry, vnímáme jej jako století změn či revoluce. Neméně významný je však i kontext boje o národní identitu a svéprávnost. Právě tento aspekt boje proti násilnému poněmčování a proti potlačování svébytné české kultury v německém Rakousku-Uhersku se stal rozhodujícím tahounem změn v české kultuře a celé společnosti.
Jak silné muselo být národní cítění skladatele Bedřicha Smetany, který se sám narodil v německé rodině a byl pokřtěn jako "Friedrich". Ještě jako mladý muž uměl česky jen málo. Paradoxně se právě tento "německý Čech" stal zakladatelem české národní hudby a také kapelníkem českého Národního divadla v Praze. Programní cyklus symfonických básní "Má vlast" s částí Vltava zná snad každé školou povinné dítě.
Stejnou měrou, jakou se zasloužil Smetana o budování národní identity uvnitř českých zemí, zasloužil se Antonín Dvořák o popularizaci české hudby navenek. Dvořák je bezpochyby absolutně nejznámějším českým skladatelem vůbec, jeden z mála, kteří dosáhli proslulosti v Evropě, Rusku i USA ještě za svého života. Dvořákova hudba vyniká kombinací precizní skladatelské řemeslné dovednosti a neopakovatelné slovanské (české) melodiky. Dvořákovy symfonie a symfonické básně tvoří základ repertoáru všech světových orchestrů.
O něco méně hranými autory jsou skladatelé Zdeněk Fibich a Josef Suk. To jim ovšem nijak neubírá na kráse. Prohlédněte si i vy některé z méně známých notových edicí těchto autorů. Za pozornost zcela jistě stojí jejich komorní a klavírní skladby.