Po druhé světové válce se v oblasti klasické hudby rozvíjí mnoho nových proudů a směrů. Na jedné straně tvoří svá vrcholná díla zralí skladatelé první poloviny 20. století jako Britten, Martinů a Prokofjev, ke slovu se však postupně také dostává mladá poválečná skladatelská generace. Všechny jejich noty a základní přehled nových uměleckých proudů po roce 1945 vám nabízíme na následujících řádcích!
Prvním a nejsilnějším byl dodekafonický a seriální proud, který vyšel z kompozičního stylu Arnolda Schönberga a Antona Weberna. Centrem této hudby se po roce 1948 stalo německé město Darmstadt. Seriální hudbu lze charakterizovat jako výlučně racionální, založenou na matematice a logice. Emocionální přístup je u této hudby téměř vyloučen.
S rozvojem technických možností se v hudbě začínají prosazovat také elektronické nástroje (příp. elektronické zpracování reálného zvuku). První studio elektronické hudby vzniklo v Kolíně nad Rýnem v roce 1951 pod vedením Herberta Eimerta. Dalšími významnými autory byli Edgar Varese, Karlheinz Stockhausen, Ernst Křenek, Maurice Kagel, Luciano Berio a další. V oblasti konkrétní hudby dosáhli světového věhlasu skladatelé Pierre Boulez, Iannis Xenakis a Olivier Messiaen.
Název tohoto proudu je odvozen od latinského slova "alea" - kostka, jejíž vrhání vede k náhodným výsledkům. Aleatorika je tedy skladebnou technikou, v níž je část procesu reprodukce díla ponechána náhodě. Otcem tohoto kompozičního principu je americký skladatel John Cage, z Evropanů z tohoto stylu čerpali především K. Stockhausen, P. Boulez, W. Lutoslawski a mnoho dalších.
Témbrová hudba se v jistém smyslu pokouší obnovit smyslnost a citovost hudby. Užívá převážně dlouhotrvající zvukové plochy, které poskytují posluchači dostatečný čas k uvědomění a prožití hudby. Nejvýznamnější skladatelé tohoto uměleckého proudu jsou skladatelé György Ligeti, Luigi Nono, Krzysztof Penderecki, Iannis Xenakis a další.
S určitým zpožděním přichází z USA do Evropy i minimální hudba, která usiluje o dosažení bezprostřední vnímatelnosti prostřednictvím jednoduchých primárních hudebních struktur, jako jsou dlouhé plochy bez příkrých kontrastů a dramatických změn. Průkopníky této hudby byli v 60. letech američtí skladatelé Le Monte Young, John Adams, Terry Riley, Steve Reich a Philip Glass. V Evropě na ně navázali např. Henryk Górecki a Arvo Pärt.