Soudobá vážná hudba (po roce 1945) – noty

Po druhé světové válce se v oblasti klasické hudby rozvíjí mnoho nových proudů a směrů. Na jedné straně tvoří svá vrcholná díla zralí skladatelé první poloviny 20. století jako Britten, Martinů a Prokofjev, ke slovu se však postupně také dostává mladá poválečná skladatelská generace. Všechny jejich noty a základní přehled nových uměleckých proudů po roce 1945 vám nabízíme na následujících řádcích!

Přehled významných proudů soudobé vážné hudby po roce 1945

Dodekafonie a serialita

Prvním a nejsilnějším byl dodekafonický a seriální proud, který vyšel z kompozičního stylu Arnolda Schönberga a Antona Weberna. Centrem této hudby se po roce 1948 stalo německé město Darmstadt. Seriální hudbu lze charakterizovat jako výlučně racionální, založenou na matematice a logice. Emocionální přístup je u této hudby téměř vyloučen.

Elektroakustická / elektronická / konkrétní hudba

S rozvojem technických možností se v hudbě začínají prosazovat také elektronické nástroje (příp. elektronické zpracování reálného zvuku). První studio elektronické hudby vzniklo v Kolíně nad Rýnem v roce 1951 pod vedením Herberta Eimerta. Dalšími významnými autory byli Edgar Varese, Karlheinz Stockhausen, Ernst Křenek, Maurice Kagel, Luciano Berio a další. V oblasti konkrétní hudby dosáhli světového věhlasu skladatelé Pierre Boulez, Iannis Xenakis a Olivier Messiaen.

Aleatorní hudba

Název tohoto proudu je odvozen od latinského slova "alea" - kostka, jejíž vrhání vede k náhodným výsledkům. Aleatorika je tedy skladebnou technikou, v níž je část procesu reprodukce díla ponechána náhodě. Otcem tohoto kompozičního principu je americký skladatel John Cage, z Evropanů z tohoto stylu čerpali především K. Stockhausen, P. Boulez, W. Lutoslawski a mnoho dalších.

Témbrová hudba

Témbrová hudba se v jistém smyslu pokouší obnovit smyslnost a citovost hudby. Užívá převážně dlouhotrvající zvukové plochy, které poskytují posluchači dostatečný čas k uvědomění a prožití hudby. Nejvýznamnější skladatelé tohoto uměleckého proudu jsou skladatelé György Ligeti, Luigi Nono, Krzysztof Penderecki, Iannis Xenakis a další.

Minimální hudba

S určitým zpožděním přichází z USA do Evropy i minimální hudba, která usiluje o dosažení bezprostřední vnímatelnosti prostřednictvím jednoduchých primárních hudebních struktur, jako jsou dlouhé plochy bez příkrých kontrastů a dramatických změn. Průkopníky této hudby byli v 60. letech američtí skladatelé Le Monte Young, John Adams, Terry Riley, Steve Reich a Philip Glass. V Evropě na ně navázali např. Henryk Górecki a Arvo Pärt.

Významní skladatelé soudobé vážné hudby po roce 1945:

• Benjamin Britten – noty
• Karlheinz Stockhausen – noty
• Pierre Boulez – noty
• Iannis Xenakis – noty
• Olivier Messiaen – noty
• Luciano Berio – noty
• John Cage – noty
• Witold Lutoslawski – noty
• György Ligeti – noty
• Luigi Nono – noty
• Krzysztof Penderecki – noty
• Terry Riley – noty
• Steve Reich – noty
• Philip Glass – noty
• Henryk Górecki – noty
• Arvo Pärt – noty
• Helmut Lachenmann – noty
• Jörg Widmann – noty
• Wolfgang Rihm – noty
• Adriana Hölszky – noty
• Rebecca Saunders – noty