Triová sonáta – noty

Triová sonáta se dvěma horními hlasy a bassem continuem je jednou z nejvýznamnějších forem barokního období. Nacházíme v ní jak "starou" polyfonní erudici, tak "novou" sólisticko-koncertní brilanci. Jako "sonata da camera" byla oblíbená až do 18. století, a to nejen u dvora pro zábavu. Barokní skladatelé také zastávali názor, že sonáta může v kostele nahradit jakoukoli varhanní skladbu. Proto se v liturgii místo propriálních zpěvů nebo antifon používala ve formě "sonaty da chiesa".

První triové sonáty zkomponoval italský skladatel Giovanni Paolo Cima, kterého brzy následovali dnes populární autoři jako například Biagio Marini, Dario Castello nebo Giovanni Battista Fontana. Arcangelo Corelli na konci 17. století vytvořil díla Sonate da chiesa op. 1 a op. 3 a Sonate da camera op. 2. a op. 4. díla, která byla považována za směrodatná či vzorová a měla dopad na celou Evropu. V Německu tuto formu komponovali Georg Philipp Telemann, Johann David Heinichen, Johann Philipp Kirnberger a Christoph Graupner, kteří své sonáty označovali jako "corelliovské".

S nástupem galantního stylu v 18. století se triová sonáta vyvíjela více sólistickým směrem s menším množstvím polyfonie a větším množstvím ornamentů. Se zánikem bassa continua se v 19. století začlenila do jiných žánrů komorní hudby.