Jen málokterý umělecký směr změnil vnímání světa a člověka samého jako klasicismus. Ústřední roli v již nehraje víra v Boha, ale naopak víra ve schopnosti člověka, jeho rozum a racionalitu. Název tohoto stylu je odvozen od latinského slova "classicus" – "občan prvého řádu" (přeneseně - dokonalý, harmonický, vyrovnaný.). Jak s těmito východisky vyrovnali klasicistní skladatelé, vám společně s dalšími zajímavostmi a především klasicistními notami nabídneme zde!
Hlavním rysem hudebního klasicismu je zásadní odklon od složitých kontrapunktických polyfonních hudebních struktur ve prospěch jednodušší homofonní hudební stavby s jednou hlavní melodií a harmonickým doprovodem. Polyfonie však není zapomenuta, všichni významní skladatelé polyfonní formy ovládali a příležitostně komponovali. Tam, kde se klasicistní skladatel rozhodl použít moderně řešenou fugu, vždy najdeme některý z kompozičních vrcholů skladby. Příkladem mohou být různé duchovní skladby (např. Requiem W. A. Mozarta), ale také některé pozdní smyčcové kvartety L. van Beethovena (např. op. 133).
Vrcholnou klasicistní hudební formou je bezesporu forma sonátová. Jedná se o komplikovanou strukturu, jež reprezentuje vrcholnou ideovou touhu po rozumové dokonalosti v hudbě. Sonátová forma se stala základem všech významných hudebních forem té doby: sólového koncertu, symfonie, sonáty a smyčového kvartetu. Modernizace se dočkala i barokní opera, a to především díky reformě skladatele Christopha Willibalda Glucka.
Nejvýznamnějším sólovým i doprovodným nástrojem se díky svému technickému zdokonalení stává bezesporu klavír. Do orchestru přichází nové nástroje (klarinet, kontrafagot), mnoho dalších (především dechových) nástrojů bylo technicky zdokonaleno pomocí moderních (klapkových) systémů (hoboj, flétna, lesní roh, trubka a mnoho dalších). Na konci 18. století se z hudby naopak vytrácí cembalo a mnoho dalších barokních nástrojů.