„Kde není zasaženo srdce, nemůže být hudba.“ – Petr Iljič Čajkovskij.
Co vše se ukrývá v ruském hudebním srdci? Bolest i smutek, láska i vášeň, prostá a zranitelná lidská duše, která však nikdy neztrácí svou hrdost a sebevědomí. To vše nalezneme v notách ruských romantických skladatelů, jejichž velký výběr vám společně s dalšími informacemi nabízíme na dalších řádcích.
Obdobně jako v dalších zemích se i v Rusku na počátku 19. století vytváří silné národnostní hnutí. Porážka napoleonských vojsk v roce 1812 ruský národ sjednotila a současně vytvořila příhodné podmínky pro rozvoj hudby a kultury. Syntézou ruské lidové hudby, exotických prvků a evropských hudebních vlivů tak postupně vzniká tzv. "ruská národní škola", snadno rozpoznatelná svojí hlubokou zádumčivou citovostí a typickou harmonickou, melodickou i rytmickou strukturou. Za zakladatele ruské národní hudby je považován Michail Ivanovič Glinka, na kterého přímo navázal Alexandr Sergejevič Dargomyžskij.
"Mocná hrstka" (někdy také "Pětka", "Ruská pětka" nebo "Novoruská škola") bylo volné uskupení pěti významných skladatelů, kteří kladli za cíl skládat specificky ruský druh hudby a neimitovat starší evropské vzory. Skupina se zformovala v roce 1856 a jejími členy byli Milij Balakirev, César Antonovič Kjuj, Alexandr Borodin, Modest Petrovič Musorgskij a Nikolaj Rimskij-Korsakov. Členové Mocné hrstky vyučovali mnoho dalších velkých ruských skladatelů, kteří na jejich ideje přímo navázali. Byli to především romantický skladatel Alexandr Glazunov a modernisté Sergej Prokofjev, Igor Stravinskij a Dmitrij Šostakovič.
Nejvýznamnějším ruským autorem 19. století je bezesporu Petr Iljič Čajkovskij. Skladatelova hudba odráží celý jeho melancholický vnitřní svět a současně přijímá za své ruskou lidovou hudbu v celé její autentické kráse. Symfonie P. I. Čajkovského patří k vrcholům orchestrální hudby 19. století, stejně tak jako trojice Čajkovského baletů Spící krasavice, Labutí jezero a Louskáček, jimiž posunul skladatel tento obor na zcela novou úroveň.
„Hudba není iluze, je to zjevení. A její vítězná síla spočívá v tom, že zjevuje krásu, která nám není přístupná v žádné jiné sféře, a jež nás smiřuje se životem." – P. I. Čajkovskij
Posledními autory na přelomu romantismu a moderní hudby jsou Sergej Rachmaninov a Alexandr Skrjabin. Zatímco "poslední romantik" Rachmaninov zůstává v zásadě věrný hudebnímu odkazu 19. století, nalézáme u Skrjabina také mnoho moderních prvků, především v oblasti harmonie a instrumentace.