Sonáta – noty

Jednou z nejvýznamnějších instrumentálních hudebních forem je bezesporu sonáta. Formální význam pojmu "sonáta", který je odvozen od italského slova "sonare" (v překladu: "znít" či "hrát"), se v průběhu času poměrně výrazně měnil. Další informace k historickému vývoji a samozřejmě i velký výběr sonátových not z období baroka i období klasicismu naleznete zde!

Historie sonáty

Výraz "sonáta" se začal užívat v druhé polovině 16. století pro označení různých druhů instrumentálních skladeb pro dva a více nástrojů. Bylo tak dosaženo určitého odlišení od sólových skladeb pro klávesové nástroje a od skladeb se zpěvem, jako byly např. kantáty.

Typy barokních sonát

Barokní sonáta se liší od klasicistní sonáty především vyšším počtem vět (4 a více), ve kterých se pravidelně střídá pomalé a rychlé tempo. Barokní sonáta se dělí na dva základní typy:

Sonata da camera ("komorní sonáta") - má lehký taneční charakter a je přímým předchůdcem barokní taneční suity.

Sonata da chiesa ("chrámová sonáta") - je obvykle čtyřvětá a bývá v rámci polyfonní stavby více prokomponována.

Podle velikosti nástrojového obsazení můžeme barokní sonáty dále rozdělit na sólové sonáty pro jeden nástroj (nejčastěji housle) a basso continuo, a triové sonáty pro dva sólové nástroje a basso continuo.

Významným autorem sonát byl italský skladatel Arcangelo Corelli (1653 - 1713). Jak Corelliho sonáty da chiesa, tak i Corelliho sonáty da camera jsou velmi populární jak u instrumentalistů, tak i posluchačů.

Neapolská ouvertura

Na přelomu 17. a 18. století se ze sonáty da chiesa odstraněním úvodní pomalé části postupně vyvinula forma tzv. neapolské ouvertury. Postupně tak vznikla třídílná forma, která se svojí strukturou temp v jednotlivých větách (rychle - pomalu - rychle) stala vzorem nejen pro klasicistní sonátu, ale i pro mnoho dalších hudebních forem.

Významným autorem byl v tomto období například italský skladatel Domenico Scarlatti (1685 - 1757), který významně přispěl k formálnímu ustálení sonáty. Scarlattiho sonáty byly obvykle komponovány v tzv. starosonátové formě, což byla jednovětá skladba se dvěma kontrastními tématy.

Klasicistní sonáta

V období klasicismu se sonáta nadále vyvíjela. Pod pojmem sonáta byly v této době chápány už jen sonáty pro sólový klavír, nebo pro jiný sólový nástroj s klavírním doprovodem. V základní podobě má klasicistní sonáta tři (někdy čtyři) věty, přičemž první (rychlá) věta je zpracována v tzv. "sonátové formě", druhá věta je pomalého charakteru a třetí věta je zpravidla opět rychlá a může mít různou formální podobu. Ve čtyřvěté sonátě bývá před poslední větou vložena věta taneční ve formě menuetu nebo scherza. Největšího rozkvětu se sonáta dočkala v tvorbě trojice skladatelů první vídeňské školy - Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. Nejznámější Beethovenovou sonátou je bezesporu Sonáta měsíčního svitu.

Další odkazy na sonáty:

• Sonáty C. Ph. E. Bacha
• Sonáty J. Haydna
• Sonáty W. A. Mozarta
• Sonáty L. van Beethovena
• Sonáty P. Hindemitha
• Sonáty A. Skrjabina
• Sonáty pro varhany
• Sonáty pro flétnu
• Sonáty pro housle